Brutalita ve hrách

Varování: Následující článek obsahuje obrázky, které mohou způsobovat nevolnost, nebo nejsou vhodné pro osoby mladší 15 let. Pokračujte pouze na vlastní riziko!

Brutalita ve hrách nás doprovází již několik let a je a byla vždy předmětem soudních sporů s vydavateli, obav ze strany rodičů typu „Tuhle hru hrát nebudeš!“ nebo celoplošných zákazů pro prodej hry pro určitou zemi (zdárným příkladem budiž Austrálie). Ovšem je toto vše zapotřebí a může za všechno toto zlo, snaha herních vývojářů kazit dnešní mládež a navádět je k páchání násilí, které mohou vidět ve hrách nebo je to pouhá zástěrka za kterou se schovávají právnící, kterým se nikdy nedařilo získat moc fragů při kláních v Unreal Tournamentu aa tak si své bolístky kompenzují jinde? Ať tak, či onak, podíváme se brutalitě ve hrách na její pořádně krvavý zoubek a objasníme si některé fakty, které jsou dost často při kritizování her opomíjeny.

Jako první je potřeba vědět, že sami vývojáři si uvědomují, pokud do své hry vkládají nějaké to zvěrstvo v podobě vyhřezlých střev apod. a sami tak své hře povětšinou udělí nějaké to hodnocení jako například (17+). Pokud se tak nestane, hra projde procesem hodnocení ze strany dedikované společnosti (Pro Ameriku je to například známe ESRB) která jí hodnocení udělí na základě důkladné analýzy celého obsahu. Tudíž nám vlastně na stůl nikdy nepřistane nic, co by nemělo nějakou tu cedulku s věkovým ohodnocením (rozuměj, kdyby náhodou přistálo, tak by z toho autor mohl mít vzhledem k zákonům celkem nepěkné problémy). Kde je tedy zakopaný pes a proč se tedy stále v Americe bouří matky ratolestí proti hrám jako je Dead Space apod.? Odpověď na tuto otázku musíme hledat ještě hlouběji a zohlednit přitom jisté události, které se staly v minulosti v souvislosti s brutalitou ve hrách.

Řeč je tady například o velké aféře se hrou Manhunt (mimochodem rating – 18+), která rozpoutala vlnu nevole nejen v tehdy ještě humanitně založeném státě vedeném militaristicky smýšlejícím prezidentem Bushem (ano řeč je o USA), ale také v Austrálii, Rakousku a řadě dalších zemích ve kterých byla hra nakonec stažena z prodeje nebo se do něj ani nedostala. Hlavní důvod byl samozřejmě ten, že hra byla příliš brutální i za předpokladu, že byla určena jen plnoletým hráčům (ale všichni víme, že když hodně zaškemráte, tak vám babička tu hru s tím pánem v hokejové masce na obálce klidně ráda koupí) a co se nestalo, shodou špatných okolností, začaly se z čista jasna ihned po vydání hry objevovat případy kdy „Mladík umlátil svého kamaráda kladivem“ nebo „15ti-letý hoch zabil kamaráda při hádce nožem“ apod. samozřejmě vždy opepřeno komentářem „Pachatel hrál hru Manhunt!“ a odtud samozřejmě vychází strach budoucích generací z toho, že by se celá situace opět mohla opakovat, protože když tohle dokáže s někým udělat nějaká hra, tak se to může stát kdykoliv znovu. Ovšem nikdo si neuvědomuje, že problémy je třeba hledat jinde než ve hrách a je dost možné, že si třeba chlapec vzal příklad z nějaké hry, ovšem taky je dost možné, že kdyby ve hře neviděl kladivo tak použije tátovu brokovnici a tu si pak ještě pro jistotu strčí do krku, aby bylo echt vymalováno (tímto, neospravedlňuji, jednání psychopata, pouze uvádím příklad). Ovšem nebudeme dále moralizovat a říkat co je a co není špatné, o tom může rozhodovat někdo další a pojďme se podívat zpět na čistou brutalitu, a co vlastně do her přináší, pokud je přítomna.

Brutalita ve hrách samozřejmě není nezbytná, pokud chcete udělat hru typu Manhunt, tak se jí bohužel nevyhnete, jelikož hra na ničem jiném nestaví. Pokud chcete udělat běžnou střílečku tak se můžete obejít i bez ní, ale na druhou stranu, když byste v realitě někomu pod nohy hodili granát, tak přecijen by mu to možná něco utrhlo. V tomto případě nastává samozřejmě morální dilema, které autoři řeší různými způsoby, někteří se rozhodli, že do hry do určité míry nějakou tu „krev“ zakomponují a úspěšným příkladem tak může být například Call of Duty: World at War, který jako první díl ze série přinesl trhání nožiček i ručiček za předpokladu, že jste použili nějakou pořádnou „střelu“. A pak tu jsou vývojáři, kteří se raději vydají jinou cestou a brutalitu do své hry raději nezařadí, ale i tak je zde nutnost zabíjet nepřátele, ovšem své hodnoty má hra nastavené jinde a tudíž nějakou krev vyhřezlé vnitřnosti k pobavení hráče nepotřebuje.

Ovšem nemůžeme brutalitu chápat pouze jako akt toho co se děje po výstřelu nebo hození granátu. Například slavný Half-Life 2 sice nenabízel žádné krvavé orgie, ovšem každý kdo ho hrál, si jistě pamatuje na památnou důlní osadu Ravenholm posedlou headcraby a nabarvenou na hodně sytý odstín červené. Tudíž se vlastně brutalita točí i kolem herních kulis. Jednou z opravdu brutálních her, která to možná lehce přepískla, byl například Clive Barker's: Jericho, který byl celý přeplněn pouze krví, vnitřnostmi a okultismem a ať jste se podívali jakýmkoliv směrem, všude se válela nějaká ta hniloba nebo alespoň poletovaly mouchy. Hra disponovala celkem pěknou myšlenkou a možná pro někoho béčkovým příběhem o Prvorozeném, který byl zavržen Bohem, protože byl příliš zlý na to aby měl existovat jako Adam, ovšem to všechno se utápělo v již zmíněné mase vnitřností, kterými byly pokryty, stěny podlaha, strop a prostě všechno a hra se tak pro slabší nátury stala nehratelnou (i já jsem občas trnul nad zpracováním levelů a obzvláště pak nepřátel).

V další části se podíváme na výběr několika PC her, které svou brutalitou přesahují nad jinými tituly, jsou na ní vystavěny anebo se s nimi táhly dlouhé soudní procesy, kvůli jejich obsahu. Hry jsou sice očíslovány, ale čísla neudávají žádné pořadí, ve kterém by byly řazeny od méně brutální po více brutální. Individuální žebříček si můžete vytvořit sami.

1. Manhunt: Hra z dílny Rockstar North, proslavených zejména značkou Grand Theft Auto. Hra vyšla v roce 2003 a nedlouho po svém vydání byla její distribuce a prodej zakázán v Austrálii a na Novém Zélandě. Kvůli její náplni vzniklo několik soudních sporů a dokonce dopomohla i ke zpřísnění pravidel pro hodnocení her dle obsahu. Je vám to málo? Tak si hru zahrajte a uvidíte, sami, že tohle opravdu není normální dílo a pokud budete mít žaludek na dohrání až do konce, tak si můžete do svého herního diáře napsat sakra krvavej zářez (ano, jsem majitelem tohoto zářezu).

2. The Punisher: Hra vystavěná na komiksové postavičce od Marvelu. Bývá pravidlem, že většina takových her nekončí slavně a the Punisher toho je celkem pěkným příkladem. Hra má naprosto jednoduchou zápletku, Frank Castle chce pomstít smrt své rodiny a tak se vydává na pořádně krvavou cestu skrze drtičky na dřevo, cirkulárky, vrtačky, kremační pece a dalšího nářadí, zabít padoucha co má na svědomí život jeho nejdražších. Výše jmenované nástroje a mnoho dalších využijete při své „pouti“ k výslechu nepřátel a je čistě jen na vás zda, výslech dokončíte nacpáním chlápka do drtičky na dřevo místo toho aby jste ho pustili a on vás hned za prvním rohem zradil. Hrajete tady totiž za hrdinu od Marvelu a ty jak už tak bývá zvykem jsou tak trochu nesmrtelní a o Frankovi to platí taktéž, nepřátele jsou neskutečně tupí, vaše postava neskutečně předimenzovaná co se výdrže týče a grafika vypadá ošklivě. Na druhou stranu jsou metody výslechů celkem zábavné a jako odreagování hra poslouží dobře, ovšem nehledejte v tom záruku kvality.

3. Postal: Tuto hru asi není potřeba nikomu představovat. Je o ní všeobecně známo, že se jedná o jednu z nejbrutálnějších her, co kdy spatřila světlo světa a není jí nic svaté. Nacpat kočce hlaveň vaší zbraně do análního otvoru a používat jí při střelbě jako tlumič? Ano opravdu pouze ve hře Postal. S takto vyrobeným tlumičem zastřelit policistu, na zemi mu useknout hlavu lopatou, následně ho pomočit, zalejt benzínem znovu zmlátit lopatou a následně škrtnout zápalkou a z dostatečné vzdálenosti sledovat oheň a přitom hrát fotbal s dříve useknutou hlavou? Ano pouze a jen v Postalu. Hra nabízí opravdu nejprimitivnější formu „zábavy“ a nově vydaný třetí díl se nevyplatí ani hrát, jelikož se jedná pouze o nepovedený recyklát všeho, co už bylo viděno dříve a co mohlo zaujmout jen opravdu hodně úchylného hráče co má velmi zvláštní choutky.

4. GTA série: Psát seznam nejvíce brutálních her a nezmínit v něm jakýkoliv díl ze série Grand Theft Auto by byl opravdu hřích. Hra sama o sobě nabízela už od prvního dílu něco, co ostatním hrám tenkrát chybělo. Byl to otevřený svět a možnost volby, zda zabít, přejet a zabít někoho jiného než nepřátele. Byl to nejspíš velký žijící svět plný civilistů, který ze hry dělá jasného adepta na nejbrutálnější hru, co kdy vznikla. Jelikož v žádné jiné hře snad ani není možné zabít tolik nevinných osob, aniž by z toho měl hráč nějaký větší postih. Nejděsivější na celé situaci je to, že zabíjení civilistů v GTA vám vlastně nepřijde ani jako nějaká trestná činnost a to se samozřejmě také nelíbilo řadě právníků, kteří vývojáře žalovali a soudili se, dokud neprohráli. Na druhou stranu je ovšem GTA už od svého prvního dílu nadmíru zábavnou záležitostí a můžeme se již v brzké době těšit na nový díl, který je zatím v předprodji pouze na konzole, ovšem naděje pro PCčkáře umírá jako poslední a třeba se taky dočkáme.

5. The Suffering: Oproti předchozím hrám, je tato výjmečná. Její podání totiž nehaje pouze na hráčovy zrakové a sluchové vjemy, hraje zde i na psychiku. Ujmete se role sympatického chlapíčka jménem Torgue co si zorvna přišel do vězení odsedět svůj trest smrti, protože při jedné rodiné hádce kuchyňským nožem ubodal svou manželku a děti. Hned po nástupu trestu se ovšem celá situace zvrtne a do věznice se dostávají monstra, povraždí všechny dozorce a taky většinu vězňů a vy jako jediný přežíváte. Váš úkol je samozřejmě jasný. Jste trestanec, takže se musíte dostat z vězení. Ovšem není to jen tak a celou hru vás doprovázejí halucinační stavy, ve kterých vidíte svou mrtvou rodinu, dále pak monstra, která nevypadají, že by utekli z pohádky o zajíčkovi Ušáčkovi a jiné nepěkné věci, co vám v téhle hře udělají ze života peklo.

6. Mortal Kombat: V roce 1992 společnost Middway představila hru Mortal Kombat, brutální řezačku pro dva hráče, která dala vzniknout dvou filmovým adaptacím, celému hernímu multiverzu a několika dalším pokračováním. A proč brutální ? Hra pracuje na jednoduchém principu, vyberete si postavu, s tou pak hlava nehlava bojujete v aréně proti jiné postavě, lámete si u toho vazy, drtíte kosti a při samotném závěru je možné provést fatalitu jako třeba vytrhnutí lebky i s páteří, nebo rozthnutí vejpůl apod. Tuhle hru si prostě zamilujete.

7. Dead Space: Původně jsem Dead Space do žebříčku dávat nechtělo, ovšem, nakonec jsem si řekl, že si zde, tahle vesmírná rubačka proti emzákům, své místo určitě najde. Proti hře protestovaly matky amerických dětí a dokonce si z toho EA udělala celkem povedenou reklamu na druhý díl, která celou situaci s rozzuřenými mainkami parodovala. Na hře je brutální snad vše, od odstřelování končetin, po všudypřítomnou krev a tak dále.

8. Soldier of Fortune: Tahle hra je dnes již možná trochu srdcovka některých old school hráčů. Hra byla vystavěná čistě na brutalitě a asi jako první nabídla tak věrohodné 3D zpracování vyhřezlých střev, roztříštěné lebky a mozku na stěně anebo památné ustřelování končetin brokovnicí. Dnes již nic nového pdo sluncem, ale tenkrát… tenkrát když byly hry jiný… tak tohle bylo žrádlo! Autoři se v roce 2007 pokusili o velký comeback ke kořenům, ovšem třetí díl se nepovedl a sklidil pouze negativní kritiku. Bohužel, hrám tohoto typu nejspíš již odzvonilo a Soldier of Fortune má prošlou spotřební lhůtu.

9. Carmageddon: Jen málo her se může pyšnit tím, že je autoři museli předělat kvůli přílišné brutalitě a Carmagedon je jednou z těch, která opravdu předělána byla. V některých zemích se prostě nelíbilo, že hra nabízí závodění s možností přejíždění lidí a ty tak byli nahrazení za roboty s černou krví tedy olejem nebo zombie verzí se zelenou krví. Dnes by se možná tento problém už tolik neřešil, i když by se určitě opět ozvalo několik moralistů, kterým by se myšlenka hry nelíbila, ovšem o tom se můžeme přesvědčit již brzy, jelikož se blíží port staré verze hry na mobilní Andoridy.

10. American McGee's Alice: Jako poslední v seznamu jsem musel zmínit tento klenot. Jedná se adaptaci na známý příběh o Alence v říši divů. Ta je ale v tomto příběhu trochu víc šílená než jsme zvyklí a všechno je mnohem více pokroucené, podléhá více dospělé vládě a všechny postavy v říši divů jsou vykořisťovány pod trestem okamžité smrti. Ovšem Alenka se nezalekne a ihned co potká kocoura, který zde má opravdu šibalský úsměv, popadne Vorpal Blade (obdoba kuchyňského nože) a rozhodne se všechno uvést hezky do pořádku, tak jak to tady bylo při její poslední návštěvě. Vzhledem k tomu že vaše první zbraň je již zmiňovaný kuchyňský nůž, tak netřeba vysvětlovat co vše se s ním dá provádět. Nepřátele můžete celkem hezky porcovat a krví se rozhodně nešetřilo. Navíc jednou za čas můžete vstoupit do jakéhosi berseker módu ve kterém se Alenka transformuje v rudou démonku, která je pořádně naštvaná na celý svět a chce se nabažit na utrpení svých nepřátel. Ano tahle hra je šílená, ale pekelně chytlavá a navíc v roce 2011 EA vydala neméně brutální a šílené pokračování.

Krátký seznam je u konce a já si jsem vědom, že jsem neuvedl všechny hry a tak ve zkratce napíšu ještě další jako například Blood, upírskou BloodRayne, zmiňovaný Clive Barker's Jericho, Painkiller, nebo třeba pratatíčka všech brutálních her dnešní doby: DOOM a samozřejmě mnoho dalších.

Na závěr bych jen uvedl, že při hraní her s jakoukoliv tématikou není občas od věci, hru prodiskutovat s ostatními a pokud například budete hrát nějakou hru ze seznamu, nebojte se o tom s někým mluvit. Většina těchto her může mít negativní dopad na psychiku, i když si to třeba nemusíme uvědomit a já sám razím názor, že zdravému člověku, hraní her, ať už brutálních nebo ne, nemůže nijak uškodit, pokud ví kde má své hranice.